Tenhle týden jsme si dali odpočinek na chatě táty M., mělo nás bejt dohromady tři psi a tři páry. Shodou okolností, zásahem osudu a zásluhou Alího nově nabyté agrese vůči všemu klučičímu jsme nakonec pozůstali v obvyklém počtu, tzn. já, M., Alí a Enny (naši dva voříšci útulkový, kluk a holka, víme).
Bylo vedro. Tak strašný vedro, že i zapřísáhlý antipovaleč u vody M. souhlasil s tim, že si půjdem zařádit k blízkému rybníku.
A jelo se.
M. musel však dostát svému antipovalečství a poté, co jsem se jemně vyráchala, prohlásil, že se jde proběhnout. Enny je fenka na M. citově závislá, pročež jsem musela vylézt z vody a připoutat ji na vodítko, aby neběžela za ním, protože pokusy běhat se psy M. vzdal už dávno.
Takže se tak poflakuju po břehu, hraju si s Alím a klidnim Enny, když v tom se k nám přikrade velký psisko. Holka německýho ovčáka si evidentně moc chce hrát s naší smečkou, nicméně Enny nemá ráda feny a Alí nemá rád nikoho, jakmile drží v hubě klacek. Naštěstí jsem tam byla taky já a já si hraju se psy ráda. Než M. přiběhl ze své spanilé vycházky, už jsme byly kámošky.
Tak si tak užíváme vodních radovánek ve čtyřech s občasným přispěním přivandrovalce. Dost jsme se divili tomu, že chudák holka nadšeně vítá každý auto, co přijede k rybníku a běží za každym, co projde kolem.

Long story short?

Chudinku Elí (jméno, na který slyší, který je stejný jako moje a který je v podstatě mixem jmen Alí a Enny, ach osude...) nějakej hodnej pán před dobou vysadil u rybníka a bez rozloučení odjel. Paní v blízké restauraci volala odchyt, nikde se nenašel nikdo, kdo by ji znal, ani pitomej obojek chudák neměla, natož známku. Tak jsme si řekli, že jí vezmem s sebou na chatu a uvidí se.

Je to neohrabaný mládě, co potřebuje výcvik jako sůl, protože si na povel ani nesedne (teď už jo, říkejte mi dog whisperer). Učíme ji na jméno Kyra, protože její původní jméno mátlo naše vořechy.
Teď je s námi v Praze a přemejšlíme, co dál.